Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neožijí

V hostinci ve vesnici Wensley zněly hudba, smích a veselý hovor. Will seděl u stolu s Horácem, Alyss a Jenny. Hostinský jim úslužně předložil chutnou večeři – pečenou husu s čerstvou zeleninou, po níž následoval výborný borůvkový koláč z lístkového těsta, jehož kvalitu ocenila dokonce i Jenny.

Napadlo to Horáce, oslavit Willův návrat na hrad Redmont hostinou. Obě děvčata okamžitě souhlasila, vítala změnu v každodenním životě. Jenže ve srovnání s událostmi, které Will zažil, vypadala ta změna teď spíš nudně.

Vyprávění o bitvě s kalkary se pochopitelně vesnicí rozšířilo jako požár – když to přirovnání Willa napadlo, zdálo se mu dost výstižné. Jakmile toho večera vešel se svými kamarády do hostince, nastalo v místnosti napjaté ticho a všechny zraky se obrátily k němu. Byl rád, že mu hluboká kapuce jeho pláštěnky zakrývala obličej, protože v tu chvíli zrudl jako rak. Kamarádi jeho rozpaky vycítili. Jako vždy nejrychleji zareagovala Jenny a přerušila ticho, které v hostinci zavládlo.

„No tak, páni muzikanti!“ volala na muzikanty u krbu. „Chceme tady slyšet hudbu! A taky nějaké povídání, jestli je to možné!“ Druhý návrh s významným pohledem pronesla k hostům u stolů.

Muzikanti to přijali jako rozkaz a rychle spustili oblíbenou lidovou písničku. Jenny bylo těžké něco odmítnout. Zbývající vesničané si postupně uvědomili, že jejich pozornost není Willovi příjemná. Rozpomněli se na dobré vychování a začali se znovu mezi sebou bavit a jen příležitostně po něm pokukovali a žasli, jak se takový mladíček mohl podílet na tak významných událostech.

Čtyři někdejší chráněnci se posadili ke stolu v zadní části místnosti, kde si mohli nerušené povídat.

„George se omlouvá,“ sdělila všem Alyss, když se usadili. „Je zavalený prací – celá písařská škola je ve dne v noci v jednom kole.“

Will chápavě přikyvoval. Hrozící válka s Morgarathem a potřeba mobilizovat vojska a obnovovat stará spojenectví určitě znamenala hromadu papírování.

Během deseti dnů od boje s kalkary se toho tolik stalo.

Rodney s Willem se utábořili u rozvalin, ošetřili Haltova a baronova zranění a pak nechali oba muže spát posilujícím spánkem. Hned za rozbřesku přiklusal do tábora Abelard a starostlivě hledal svého pána. Sotva se Willovi podařilo uchlácholit koně, dorazil utahaný Gilan na venkovském valachovi s prohnutým hřbetem. Vysoký hraničář byl rád, že dostal zpátky Blaze. Když se pak přesvědčil, že jeho bývalý mistr je mimo nebezpečí života, rozjel se téměř okamžitě do svého léna. Will mu slíbil, že valacha vrátí původnímu majiteli.

Později toho dne se Will, Halt, Rodney a Arald vrátili na hrad Redmont. Tam byli všichni zapojeni do nepřetržité přípravy hradní posádky na válku. Bylo třeba zařídit tisíce věcí, doručovat zprávy a odesílat poselství. Halt se dosud zotavoval ze zranění, takže velká část té práce byla na Willovi.

Poznal, že v takových časech má hraničář málo příležitostí k odpočinku, a tak byl dnešní večer velmi vítaným rozptýlením. Hostinský se veledůležitě staral o jejich stůl, postavil před ně čtyři skleněné korbele a džbán nealkoholického zázvorového piva.

„Dnes večer se u tohohle stolu neplatí,“ prohlásil. „Je pro nás ctí, že vás můžeme u nás pohostit, hraničáři.“

Odporoučel se a přivolal jednoho z číšníků, aby se postaral o hraničářův stůl. „A dej si záležet!“ nařizoval mu. Alyss ohromeně zvedla jedno obočí.

„Je prima být ve společnosti slavné osoby,“ prohlásila. „Starý Skinner drží obvykle každý groš tak pevně, až se z toho královské hlavě dělá mdlo.“

Will jen mávl rukou. „Lidi všecko přehánějí,“ odbyl to. Horác ale položil lokty na stůl a naklonil se dopředu.

„No tak nám pověz o tom boji,“ vybízel Willa, celý žhavý slyšet podrobnosti. Jenny na Willa vyvalila oči.

„Obdivuju tě, že ses zachoval tak statečně!“ řekla. „Já bych byla strachy bez sebe.“

„Vlastně jsem úplně ztuhnul,“ přiznával Will s omluvným úsměvem. „To baron a sir Rodney byli stateční. Oni zaútočili a podali si ty potvory zblízka. Já byl celou dobu čtyřicet nebo padesát kroků od nich.“

Vylíčil, jak celá bitva probíhala, ale při popisu kalkarů nezabíhal moc do podrobností. Říkal si, že žádný z nich nepřežil, a tak bylo nejlepší zapomenout na ně co nejdřív. O některých věcech není třeba moc vykládat. Ti tři mu naslouchali, Jenny s vykulenýma očima a celá rozrušená, Horác prahl po podrobnostech a Alyss byla klidná a důstojná jako vždy, i když úplně pohlcená jeho příběhem. Když líčil svou osamělou jízdu pro pomoc, Horác obdivně kroutil hlavou.

„Hraničářské koně, to musí být ale zvláštní plemeno,“ vyjádřil se uznale. Will se na něj usmál a nedokázal si odpustit drobnou jízlivost.

„Ale musíš se na nich udržet,“ poznamenal a měl radost, když viděl, že Horác se taky usmál a že si na tu scénu při dožínkách vzpomněli oba. S potěšením si uvědomil, že mezi ním a Horácem vzniká dobré přátelství, v kterém jsou si oba rovni. Už ale nechtěl být středem pozornosti, a tak se zeptal Horáce, jak jde život v bojové škole. Úsměv na tváři velkého kluka se ještě rozšířil.

„Teď už o moc líp, díky Haltovi,“ prohlásil, a protože Will ho šikovně zasypával dalšími otázkami, líčil jim život v bojové škole, dělal si legraci z vlastních chyb a nedostatků a smál se, když podrobně líčil kázeňské tresty, které si vysloužil. Willovi neušlo, že Horác, kdysi tak náchylný k vychloubání, je najednou mnohem skromnější. Podezíral ho, že jako bojovnický učeň si vede podstatně líp, než přiznává.

Byl to pro Willa příjemný večer, o to příjemnější, že už měl za sebou to vypětí a hrůzu z lovu na kalkary. Když obsluha sklidila ze stolu talíře, Jenny se na oba chlapce významně usmála.

„Tak! A kdo si teď se mnou zatancuje?“ zeptala se zvesela. Will zareagoval až příliš pomalu, Horác ji stihl požádat dřív, odvedl ji na parket a přidali se k tanečníkům. Will se rozpačitě podíval na Alyss. Nikdy si nebyl tak docela jistý tím, co si tahle vysoká dívka myslí. Napadlo ho, že by možná bylo vhodné a zdvořilé požádat i ji o tanec. Nervózně si odkašlal.

„Ehm… nechtěla by sis taky zatancovat, Alyss?“ zeptal se neohrabaně. Dívka ho obdařila drobným náznakem úsměvu.

„Radši ne, Wille. Já jsem dost bídná tanečnice. Klátím se jak bidlo.“

Ve skutečnosti uměla tančit skvěle, jenže jako diplomatka až do morku kosti vytušila, že Will se jí zeptal jen ze zdvořilosti. Will několikrát pokýval hlavou a nastalo ticho – ale přátelské.

Po několika minutách se k němu otočila, podepřela si bradu rukou a upřeně si ho prohlížela.

„Zítra je tvůj velký den,“ řekla a Will zrudl. Na zítřek byl předvolán před barona a celý dvůr.

„Já nevím, co to má všechno znamenat,“ zamumlal. Alyss se na něj usmála.

„Možná ti chce baron veřejně poděkovat,“ nadhodila. „Řekla bych, že to baroni dělávají, když jim někdo zachrání život.“

Chtěl něco namítnout, ale položila mu na ruku svou jemnou chladivou dlaň, a tak zmlkl. Zíral do těch klidných, usměvavých šedých očí. Nikdy nepřemýšlel o tom, jestli je Alyss hezká. Teď si ale nějak uvědomil, že její elegance, šarm a ty šedé oči orámované hezkými blond vlasy vytvářejí přirozený půvab, který výrazně předstihuje pouhou krásu. Zaskočilo ho, když se k němu naklonila blíž a promluvila šeptem.

„Jsme na tebe všichni tak pyšní, Wille. A myslím, že já ze všech nejvíc.“

A políbila ho. Její rty na jeho rtech, to bylo něco tak neuvěřitelně, nepopsatelně příjemného.

Cítil je ještě o mnoho hodin později, když konečně usínal.