Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neožijí

Byl to studený, neveselý tábor. Hraničáři, znavení tvrdým pochodovým tempem, pojedli skromné jídlo – opět suchar, sušené ovoce a studené maso – a omyli se studenou vodou z čutor. Pohled na zásoby jídla, které s sebou vezli a které bylo prakticky bez chuti, se Willovi pomalu začínal protivit. Will a Gilan se pak zabalili do pláštěnek a spali. První hlídku si vzal Halt.

Pro Willa to nebylo první drsné táboření, které musel od začátku svého výcviku vydržet. Bylo to však poprvé, kdy chybělo i to malé potěšení z praskajícího ohně či alespoň možnost spát u teplého ohniště. Spal neklidně, pronásledovaly ho nepříjemné sny plné strašlivých nestvůr, divných a děsivých věcí, které zůstávaly skoro mimo jeho vědomí, ale přitom natolik blízko, že cítil jejich znepokojivou přítomnost.

Byl skoro rád, když jím Halt jemně zatřásl, aby ho vzbudil na hlídku.

Vítr hnal mraky přes bledý měsíc. Kvílivá píseň kamenů byla hlasitější než jindy. Will byl celý sklíčený, přemýšlel o tom, jestli kameny nebyly postavené právě proto, aby takhle ubíjely lidskou mysl. Dlouhá tráva kolem jejich tábora syčela v odezvě na vzdálené skučení píšťal. Halt ukazoval místo na obloze, udávající úhel stoupání, který si měl Will zapamatovat.

„Až měsíc opíše tenhle úhel,“ říkal svému učni, „předáš hlídku Gilanovi.“

Will přikývl, zvedl se a protahoval si ztuhlé svaly. Vzal si luk s toulcem a přešel ke keři, který Halt vybral pro hlídku. Hraničáři na stráži nikdy nestáli na volném prostranství u tábořiště, ale vždycky deset nebo dvacet kroků poodešli a našli si úkryt. Tak se zmenšila pravděpodobnost, že by je cizinci směřující k táboru mohli uvidět. Byla to jedna z mnoha dovedností, které si Will během měsíců výcviku osvojil.

Vyndal dva šípy z toulce a držel je dvěma prsty v ruce s lukem. Takhle je bude držet po celé čtyři hodiny své hlídky. Kdyby šípy potřeboval, nebude muset udělat žádný zbytečný pohyb, aby je vytáhl z toulce – pohyb, který by mohl útočníka varovat. Pak si na hlavu natáhl kapuci pláštěnky, aby lépe splynul s nepravidelným tvarem křoviska. Očima stále přejížděl ze strany na stranu, jak ho to učil Halt, bez ustání zaostřoval na jinou vzdálenost, od blízkého tábořiště po vzdálený nejasný horizont. Takto nebudou jeho oči zaměřené pouze na jednu vzdálenost a jednu oblast a budou moct lépe postřehnout možný pohyb. Čas od času pomalu přešel kolem dokola a prozkoumával okolí. Postupoval velmi zvolna, aby jeho pohyb byl co nejméně viditelný.

Kvílení kamenů a syčení větru v trávě vytvářelo neměnnou kulisu. Začínal ale rozeznávat i jiné zvuky – šustění malých zvířat v trávě i další, které nebylo možné tak snadno vysvětlit. Při každém z nich se mu rozbušilo srdce obavami, jestli to třeba nejsou kalkarové plížící se ke spícím postavám jeho druhů. Jednou byl přesvědčený, že slyší dech nějakého velkého zvířete. Zachvátil ho strach a svíral mu hrdlo, dokud se smysly napnutými na nejvyšší mim nepochopil, že vlastně slyší, jak jeho společníci ve spánku tiše oddychují.

Věděl, že ze vzdálenosti větší než pět kroků je díky pláštěnce, stínům a tvaru keře v pozadí pro lidské oko téměř neviditelný. Nevěděl ale, jestli jsou kalkarové odkázaní jen na zrak. Třeba mají i jiné smysly, které jim prozradí, že v křovisku se skrývá nepřítel. Třeba se právě teď přibližují víc a víc, schovaní ve vysoké zvlněné trávě, připravení udeřit…

Jeho nervy, už tak neúnosně napjaté tísnivou písní Kamenných píšťal, ho poháněly, aby se točil dokola a hledal zdroj každého nového zvuku, který zaslechl. Věděl ale, že právě to by ho prozradilo. Nutil se do pomalých pohybů, opatrně se otáčel směrem, odkud se domníval, že přišel neznámý zvuk. Vyhodnocoval a posléze zavrhoval každé nové nebezpečí.

Během těch dlouhých čtyř hodin napjatého pozorování neviděl nic víc než uhánějící mraky, mizející měsíc a zvlněné moře trávy, které je obkličovalo. Než měsíc na obloze vystoupal do stanovené výšky, byl fyzicky i psychicky na dně. Vzbudil Gilana, aby převzal hlídku, a pak se zase zabalil do své pláštěnky.

Tentokrát se mu nezdálo nic. Byl tak utahaný, že spal hlubokým spánkem až do šedého úsvitu.

* * *

Kamenné píšťaly spatřili v poledne. Byl to našedlý a překvapivě malý kruh žulových monolitů, jež stály na vyvýšeném místě na pláni. Stanovená trasa cesty vedla jezdce ve vzdálenosti více než půl míle kolem kamenů a Will byl rád, že to není blíž. Skličující píseň byla teď hlasitější než kdy předtím, v poryvech větru se tišila a opět sílila.

„Až příště potkám někoho, kdo bude hrát na píšťalu,“ prohlásil zachmuřeně Gilan, „natrhnu mu pysk.“

Pokračovali v cestě, míle ubíhaly, hodina za hodinou byla jedna jako druhá, nic nového se neobjevovalo a za zády jim kameny vytrvale slabě skučely a připravovaly je o nervy.

* * *

Ten obyvatel plání vyrostl náhle z trávy nějakých padesát kroků před nimi. Byl malý, oblečený v šedivých hadrech a dlouhé rozcuchané vlasy mu visely na ramena. Několik vteřin na ně zlostně civěly jeho divoké oči.

Willovo srdce se ani nestačilo vzpamatovat z úleku, který mu to zjevení způsobilo, a muž byl pryč, běžel sehnutý trávou, jako by se do ní ponořil. Zakrátko zmizel, tráva ho dočista pohltila. Halt se chystal pobídnout Abelarda k pronásledování, ale rozmyslel si to. Šíp, který okamžitě vytáhl a vložil do tětivy, zůstal nepoužitý. I Gilan byl připravený střílet, jeho reakce byly stejně rychlé jako Haltovy. Také on střelu zadržel a tázavě pohlédl na svého velitele.

Halt pokrčil rameny. „Třeba to nic neznamená,“ řekl. „Nebo třeba běžel o nás říct kalkarům. Ale přece ho nemůžeme zabít jen kvůli podezření.“

Gilan se krátce chraptivě zasmál, spíš aby uvolnil napětí způsobené nečekaným objevením toho člověka.

„Nevidím žádný rozdíl v tom,“ prohlásil, „jestli my najdeme kalkary, nebo oni najdou nás.“ Halt se na něj chvíli upřeně zadíval, a zareagoval bez špetky humoru.

„Věř mi, Gilane,“ řekl, „že v tom je nesmírný rozdíl.“

Už nepostupovali zrychleným pochodem, ale zvolna ujížděli vysokou trávou. Kvílení kamenů za jejich zády začínalo trochu slábnout, což Willovi přineslo velkou úlevu. Uvědomil si, že vítr teď odnáší zvuky od nich pryč.

Od chvíle, kdy se před nimi náhle objevil ten muž z plání, uplynul nějaký čas a další známky života se nevyskytly. Po celé odpoledne Willa trápila jedna otázka.

„Halte?“ zkusil to. Nebylo jisté, jestli mu Halt nenařídí, aby zmlkl. Hraničář se na něj podíval s povytaženým obočím, což znamenalo, že je ochoten odpovídat na otázky, a tak Will pokračoval. „Proč myslíte, že Morgarath chce využít kalkary? Co si od toho slibuje?“

Halt věděl, že na jeho odpověď čeká i Gilan. Srovnal si myšlenky. Moc se mu nechtělo o tom mluvit, protože odpověď byla postavena hlavně na domněnkách a intuici.

„Kdo ví, proč Morgarath vůbec co dělá?“ začal pomalu. „Úplnou odpověď ti nemůžu dát. Můžu ti říct jen to, co si myslím – a co si myslí i Crowley.“

Rychle se na své společníky podíval. Z jejich napjatých výrazů bylo zřejmé, že jsou ochotní přijmout jeho dohady jako hotovou věc. Hořce si pomyslel, že pověst neomylného člověka může být někdy pořádné břemeno.

„Válka je na spadnutí,“ pokračoval. „To už je jasné. Wargalové se dali na pochod a doneslo se k nám, že Morgarath je ve spojení s Ragnakem.“ Postřehl, že Will se zatvářil trochu zmateně. Gilan nepochybně věděl, kdo je Ragnak. „Ragnak je vrchní náčelník, či nejvyšší vládce, jestli chceš, Skandijců – mořských vlků.“ Všiml si záblesku pochopení a mluvil dál.

„Tohle bude podle všeho větší válka než ta, kterou jsme vybojovali minule. Budeme potřebovat všechny muže, které máme, a nejlepší velitele, aby nás vedli. A na to podle mě myslí Morgarath. Snaží se nás oslabit tím, že poštve kalkary, aby zavraždili naše vůdce. Northolt, nejvyšší velitel armády, a Lorriac, náš nejlepší velitel jezdectva, už jsou mrtví. Jejich hodnosti samozřejmě převezmou jiní, ale v období takové změny nutně dojde k nějakým zmatkům a nebude se postupovat jednotně. A to je podle mě cílem Morgarathova plánu.“

Gilan zamyšleně promluvil. „Je tu ještě něco dalšího. Oba dva měli zásadní podíl na jeho porážce. Ničí systém našeho velení a zároveň se i mstí.“

Halt přikývl. „To je určitě pravda. A pro zvrácenou Morgarathovu mysl je pomsta silnou pohnutkou.“

„Takže si myslíte, že přijde další zabíjení?“ zeptal se Will a Halt mu pevně pohlédl do očí.

„Myslím, že dojde k dalším pokusům. Morgarath je dvakrát poslal zabít určenou oběť a vyšlo mu to. Nevidím žádný důvod, proč by nešli po dalších. Morgarath nenávidí spoustu lidí v království. Třeba samotného krále. Nebo třeba barona Aralda – v poslední válce mu způsobil jistou pohromu.“

A vy taky, napadlo Willa a na chvíli ho přepadl strach o mistra. Už se chystal vyslovit domněnku, že i Halt by mohl být vybranou obětí, ale pak mu došlo, že Halt to nejspíš moc dobře ví sám. Gilan položil staršímu hraničáři další otázku: „Jednu věc nechápu. Proč se kalkarové vracejí do svojí skrýše? Proč se jen nepřesunou od jedné oběti k druhé?“

„Myslím, že to je jedna z mála výhod, které máme,“ prohlásil Halt. „Jsou divocí, nelítostní a inteligentnější než wargalové. Nejsou to ale lidé. Umějí se soustředit jen na jeden cíl. Ukaž jim oběť a oni ji uštvou a zabijou, nebo při tom pokusu sami zahynou. Když oběť dostanou, vrátí se do svého brlohu. Pak je Morgarath – nebo někdo z jeho poskoků – poštve na další oběť a oni zase vyrazí. Nejlépe bychom je dokázali zastavit na cestě, pokud budou mít určenou novou oběť. Nebo je zabít v doupěti, pokud oběť mít nebudou.“

Will se potisící podíval na jednotvárnou travnatou pláň ležící před nimi. Tam někde číhají dvě strašlivé nestvůry a v hlavách už možná mají příští oběť. Halt jeho úvahy přerušil.

„Slunce zapadá,“ řekl. „Klidně se můžeme utábořit tady.“

Celí ztuhlí se zhoupli ze sedel a uvolnili koním břišní popruhy, aby měli větší pohodlí.

„Pro tuhle zatracenou končinu je typická jedna věc,“ prohlásil Gilan a rozhlížel se kolem. „Každé místo je k táboření stejně dobré. Nebo špatné.“

* * *

Willa probudil z bezesného spánku dotek Haltovy ruky na rameni. Vybalil se z pláštěnky, mrkl na stoupající měsíc a zamračil se. Nemohl spát víc než pouhou hodinu. Chtěl to říct, ale Halt mu položil prst na rty, aby byl zticha. Will se rozhlédl a zjistil, že Gilan už je vzhůru a že stojí nad ním s hlavou otočenou k severovýchodu, odkud přijeli, a naslouchá.

Will vstával, pohyboval se opatrně, aby nenadělal zbytečný hluk. Mimovolně sáhl po zbraních, když ale pochopil, že bezprostřední nebezpečí nehrozí, ulevilo se mu. Druzí dva soustředěně naslouchali. Potom Halt zvedl ruku a ukazoval k severu.

„Je to zase tam,“ řekl tiše.

Pak to Will uslyšel, i přes nářek Kamenných píšťal a svist větru v trávě, a krev mu ztuhla v žilách. Bylo to pronikavé, zvířecí vytí nabírající na síle a výšce, nelidský zvuk, který se k nim po větru nesl z hrdla nějaké hrozné příšery.

Po pár vteřinách se ozvalo další vytí. Bylo trochu hlubší a zdálo se, že přichází o něco víc zleva než to první. Willovi nebylo třeba říkat, co ty zvuky znamenají. Věděl to.

„To jsou kalkarové,“ pochmurně řekl Halt. „Mají novou oběť a vyrazili na štvanici.“