Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 10

10. 5. 2015

"Je na čase, aby ses naučil něco o zbraních, které budeš používat,“ oznámil Halt.

Posnídali ještě před východem slunce a Will následoval Halta do lesa. Kráčeli asi půl hodiny a hraničář Willovi předváděl, jak se co nejtišeji plížit od jednoho stínu k druhému. Jak už Halt řekl předtím, pro umění nenápadného pohybu měl Will dobré předpoklady, musel se ale hodně učit, aby dosáhl hraničářské úrovně. Halt měl ale z jeho pokroků radost. Kluk se učil s nadšením – hlavně když to bylo něco praktického jako tohle.

Poněkud jinak to vypadalo, když přišlo na méně vzrušující úkoly jako čtení mapy a zakreslování trasy. Will měl sklon pomíjet drobnosti, které pokládal za bezvýznamné, až mu Halt s jistou trpkostí musel zdůraznit: „To bys koukal, jak by tyhle drobnosti byly najednou důležité, kdybys plánoval trasu pro rotu těžkého jezdectva a zapomněl bys zmínit, že cesta vede přes potok.“

Zastavili se na mýtině a Halt shodil na zem malý ranec, který ukrýval pod pláštěnkou.

Will se na ranec nedůvěřivě podíval. Když si představoval zbraně, myslel na meče a válečné sekery a palcáty – zbraně, které nosí rytíři. Tenhle uzlík zjevně nic takového neobsahoval.

„Jaké zbraně? Máme meče?“ ptal se Will s očima upřenýma na ranec.

„Hlavní zbraně hraničáře jsou tichý a nenápadný pohyb a jeho dovednost nebýt spatřen,“ řekl Halt. „Když ale selžou, musí se třeba bojovat.“

„Takže máme meč?“ nevzdával se naděje Will.

Halt poklekl a rozbalil ranec.

„Ne. Zato máme luk,“ pravil a položil ho Willovi k nohám.

První Willovou reakcí bylo jisté zklamání. Luk si berou lidi na lov, pomyslel si. Každý má luk. Luk je spíš nástroj než zbraň. Jako dítě si jich pěknou řádku sám vyrobil ohýbáním pružných větví do správného tvaru. Když Halt nic neříkal, podíval se na luk zblízka. Uvědomil si, že tohle není jen nějaká ohnutá větev.

Byl jiný než všechny luky, které dosud viděl. Podstatnou část luku tvořil jeden dlouhý oblouk jako u běžného luku, ale pak se každý konec v protisměru stáčel zpět. Will, stejně jako většina lidí v království, byl zvyklý na obyčejný luk – kus dřeva ohnutý v plynulé křivce. Tenhle byl o dost kratší.

„Říká se mu dvojitý luk,“ oznámil Halt, když poznal Willovy rozpaky.

„Nemáš zatím dost síly, abys mohl zacházet s dlouhým lukem, takže dvakrát zahnutý přidá šípu na rychlosti a průraznosti, a to vše při menším tahu. Naučili mě ho vyrábět Temudžai.“

„Kdo jsou Temudžai?“ zeptal se Will a zvedl oči od podivného luku.

„Divocí bojovníci z východu,“ odpověděl Halt. „A možná nejlepší lučištníci na světě.“

„Vy jste proti nim bojoval?“

„Proti nim… a nějaký čas i v jejich řadách,“ řekl Halt. „A nevyptávej se pořád tolik.“

Will se znovu podíval na luk ve své ruce. Když si začínal zvykat na jeho nezvyklý tvar, uvědomil si, že je to krásně vypracovaná zbraň. Bylo to několik k sobě přilepených dřevěných pásů, jejichž letokruhy mířily různými směry. Měly různou tloušťku a díky tomu luk získal dvojité zakřivení, protože síly působily na sebe navzájem a ohýbaly ramena luku do přesně naplánovaného tvaru. Pomyslel si, že tohle je možná opravdová zbraň.

„Můžu si z něj vystřelit?“ zeptal se.

„Když myslíš, že je to dobrý nápad, tak jen do toho,“ přikývl Halt.

Will si rychle vybral šíp z toulce ležícího v ranci vedle luku a přiložil ho k tětivě. Palcem a ukazovákem přitáhl šíp k sobě, zamířil na kmen stromu vzdálený nějakých dvacet kroků a vystřelil.

Plác!

Ostrá tětiva luku škrtla o citlivou vnitřní část paže. Štíplo to jako rána bičem. Will vyjekl bolestí a pustil luk, jako kdyby byl rozpálený.

Na ruce mu už začínala nabíhat rudá podlitina. Bolestivě v ní cukalo. Will netušil, kam odlétl šíp. Ani se o to nestaral.

„To bolí!“ postěžoval si a vyčítavě hleděl na hraničáře.

Halt pokrčil rameny.

„Ty vždycky moc chvátáš, mládenče,“ řekl mu. „Třeba tě to naučí příště trochu počkat.“

Sehnul se k ranci a vytáhl dlouhou manžetu z pevné kůže. Natáhl ji Willovi na levou ruku, takže ji před tětivou chránila. S lítostí Will zjistil, že podobnou manžetu má i Halt. Ještě víc zalitoval, když si uvědomil, že si toho předtím všiml a vůbec nepřemýšlel, k čemu může sloužit.

„Teď to zkus znovu,“ vybídl ho Halt.

Will si vybral další šíp a přiložil ho k tětivě. Když se opět chystal zatáhnout, Halt ho zadržel.

„Ne palcem a ukazovákem,“ řekl. „Nech šíp u tětivy mezi ukazovákem a prostředníkem… takhle.“

Ukázal Willovi, jak se drážka – zářez na konci šípu – umístí na tětivu a vlastně drží šíp na správném místě. Pak předvedl, jak tětivu opřít o první kloub ukazováku, prostředníku a prsteníku, s ukazovákem nad bodem zářezu a ostatními prsty pod ním. Nakonec mu ukázal, jak pouštět tětivu, aby šíp správně vylétl.

„Je to lepší,“ řekl, a když Will znovu přiložil šíp, pokračoval: „Zkus používat zádové svaly, nejen paže. Jako kdybys lopatky tlačil k sobě…“

Will to zkusil a luk se hned dal napnout o trochu snáz. Zjistil, že ho tak může držet pevněji než předtím.

Znovu vystřelil. Tentokrát těsně minul kmen stromu, na který mířil.

„Chce to cvičit,“ zhodnotil střelu Halt. „Teď luk odlož.“

Will opatrně položil luk na zem. Nemohl se dočkat, co dalšího asi Halt z rance vytáhne.

„Tohle jsou hraničářské nože,“ ukazoval Halt. Podal Willovi dvojité pouzdro, takové, jaké sám nosil na levé straně opasku.

Will si pouzdro vzal a zkoumal ho. Nože byly uložené nad sebou. Horní nůž byl kratší než spodní. Měl masivní, bytelnou rukojeť vyrobenou z kožených kroužků naskládaných na sebe. Mezi rukojetí a čepelí byla mosazná záštita a rukojeť byla zakončena mosaznou hruškou.

„Vyndej ho,“ vybídl Halt. „Ale opatrně.“

Will vysunul krátký nůž z pouzdra. Měl nezvyklý tvar. U rukojeti byl zúžený, pak byl na tři čtvrtiny délky zesílený a rozšiřoval se do širokého ostří vyváženého směrem ke špičce. Potom se znovu prudce zužoval do hrotu ostrého jako šídlo. Zvědavě se podíval na Halta.

„Je to vrhací nůž,“ vysvětloval hraničář. „Velká šířka u hrotu vyvažuje váhu jilce. A kombinace váhy těch dvou částí pomáhá noži zabodnout se, když ho hodíš. Sleduj.“

Haltova ruka hladce a rychle sjela k jeho vlastnímu širokému noži za pasem. Bleskově ho vytasil z pouzdra a jedním elegantním pohybem vyslal rotující nůž směrem k nedalekému stromu.

Nůž se zabodl do dřeva s uspokojivým zadrnčením. Will zíral na Halta, ohromený hraničářovou zručností a rychlostí.

„Jak jste se to naučil?“ žasl.

Halt se na něj podíval. „Cvik.“

Pokynul Willovi, ať si prohlédne druhý nůž.

Byl delší. Rukojeť se skládala ze stejných kožených kroužků a měl krátkou, masivní záštitu. Čepel byla těžká a rovná, z jedné strany ostrá jak břitva, z druhé mohutná a masivní.

„Ten je pro případ, že se nepřítel dostane moc blízko,“ řekl Halt. „Ačkoli pokud budeš třída jako lučištník, nikdy se mu to nepovede. Je vyvážený pro házení, ale touhle čepelí můžeš zadržet i ránu mečem. Vyrobil ho ten nejlepší kovář v království. Starej se o něj a měj ho pořád nabroušený.“

„To budu,“ tiše sliboval učeň a obdivně zíral na nůž ve svých rukou.

„Podobá se tomu, čemu Skandijci říkají saský nůž,“ vysvětloval Halt. Will svraštil čelo nad neznámým pojmem a Halt pokračoval ve výkladu.

„Je to zbraň i nástroj – původně námořnický tesák. Ale kvalita oceli těch našich je o hodně lepší než u skandijských.“

Will zkoumal nůž zblízka, viděl namodralé zbarvení čepele, cítil dokonalou vyváženost. Díky kožené a mosazné rukojeti vypadal nůž jednoduše a účelně. Byla to ale krásná zbraň, a jak si Will uvědomil, o hodně předčila nemotorné meče bojovníků z hradu Redmontu, které připomínala.

Halt mu ukázal, jak si připnout dvojité pouzdro k opasku tak, aby ruka přirozeně sjela k rukojetím nožů. „Teď,“ prohlásil, „už se jen naučíš je používat. A ty víš, co to znamená, viď?“

Will s úsměvem kývl.

„Moře cvičení,“ řekl.

olil se třiceti kliky a jen skřípal zuby. Do očí mu stékal štiplavý pot a všechno viděl rozmazaně.

 

„Brečíš bobánku, co?“ slyšel vyřvávat Jeroma. „Tak táhni domů a vybul se u svý mámy!“

Jeho bota surově nakopla Horáce do zadku a poslala ho celého zkrouceného k zemi.

„Bobánek žádnou mámu nemá,“ zaryl si Alda. „Bobánek je parchant z nalezince. Jeho máma utekla s nějakým lodníkem.“

Jerome se k němu zase sklonil. „Je to pravda, bobánku?“ zasyčel. „Tvoje máma utekla a nechala tě plavat?“

„Moje matka zemřela,“ ucedil Horác. Naštvaně se začal zvedat, ale Jerome mu stále šlapal na zátylek a tiskl mu obličej na tvrdá prkna. Horác ten pokus vzdal.

„Velice smutné,“ řekl Alda, a druzí dva se zachechtali. „Teď ukliď ten binec, bobánku, nebo půjdeš běhat dráhu.“

Horác zničeně padl na podlahu. Tři starší kluci nafoukaně odcházeli ze světnice a cestou ještě převraceli kufříky a vysypávali z nich věci jeho spolubydlících. Zavřel oči, protože mu do nich znovu natekl palčivý pot.

„Já to tady nenávidím,“ procedil mezi zuby. Jeho slova pohltila drsná prkna podlahy.